Poslední dobou přemýšlím nad tím, proč jsou ženy, zejména matky, tolik přetížené. Mám malou dcerku a zároveň pracuji, jsem samoživitelka, takže se na to dívám z tohoto úhlu pohledu. Přemýšlím také nad tím, jestli je možné rozložit zátěž, která každopádně v období výchovy malých dětí na matku/rodiče dopadá. Jaké jsou možnosti v naší společnosti?
V předchozích generacích bývalo dětí v rodině mnohem víc. Rodiče, tety a strejdové často vzpomínají, jak jich doma bylo osm, deset, i třináct. V naší zrychlené době máme obvykle děti dvě a přesto, nebo právě proto? trpíme psychicky i fyzicky z přetížení.
Úplně nejdůležitější mi připadá položit si otázku: „Nežiji náhodou v přesvědčení, že tohle všechno MUSÍM zvládnout SAMA?“ Odkud se tohle bere? Moje osobní zjištění byla energie ženy v rodové linii hodně generací zpátky, které muž odešel do války a ona se zatvrdila, že to musí zvládnout. Její rozhodnutí se nese generacemi. Vzhledem k tomu, kolik rodin ovlivnila válka podobným způsobem, bude tohle možná hodně kolektivní a také to možná vysvětluje, proč se s tím přesvědčením u žen tak často setkávám. Nicméně teď není doba na vymlouvání se na generace před námi. Uvědomujeme si své programy proto, abychom je pustili, uvolnili a nahradili jinými, pro nás přínosnějšími.
Jedním z úkolů je potřeba naučit se požádat o pomoc. Já mám možná výhodu v tom, že pocházím z poměrně velké rodiny a větší část jejích členů žije blízko sebe. Přesto pro mě osobně není snadné žádat o pomoc. Nejtěžší je naučit se požádat o pomoc zejména muže. Čím víc se mi to daří, tím víc cítím, jak to uzdravuje vztahy, jak to pomáhá i té druhé straně, tedy zmíněným mužům. Požádat o naštípání dřeva, pomoc kolem domu a na zahradě, přišroubování poličky… Jedna věc je, že vím, že bych to taky zvládla. Druhá věc je, jestli je smysluplné, abych do toho dávala SVOU energii. Mám taky šikovného bratrance, který umí vyrobit nábytek a tak mi připadá rozumější objednat si něco u něj a zaplatit jemu (nechat peníze v rodině), než si na to objednávat firmu.
Vím, že ženy, často argumentují tím, že rodinu nemají. Velké rodiny, které se v minulých generacích přirozeně tvořily, si automaticky poskytovaly vzájemnou pomoc. Ať už v úzkém kruhu rodiny, kde děti pomáhaly rodičům, starší děti hlídaly mladší apod. Babičky a dědečky nikdo neposílal do domovů, měli v rodinách své místo a v rámci možností svých sil také přispívali, předávali svou životní moudrost a poznání. Moderní generace rodinu roztrhly. Stěhování do malých bytů, přesun za prací po celé zemi, odloučení starých členů rodiny, jistě si dokážete představit ten rozdíl.
Jak tedy žádat o pomoc a koho, když prarodiče ještě pracují, nebo žijí velmi daleko, případně se o vnoučata nezajímají? V prvním kroku je třeba si uvědomit, že rodina nejsou jen rodiče/prarodiče. Máme také sourozence a ti mají svoje rodiny. Máme tety a strejdy, někdy třeba ani nemusí být pokrevní, ale vazby se vytvořily už před desítkami let a jsou stejně pevné. Možná je čas zase vazby oživit, narovnat. Zjistit, kdo co umí a požádat je o pomoc. Samozřejmě výměnou za pomoc vlastní, nebo za finanční odměnu.
Za druhé je tu řada komunit, do kterých přirozeně patříme, ale jejich potenciál a hodnotu nevyužíváme. Jsou to přátelé, kolegové v práci, sousedé. Překonat pocit, že je to nepatřičné, že se to nehodí, nedělá. Promyslet, co mohu nabídnout oplátkou a prostě se odhodlat a o pomoc si říct. Moje tajná velká výzva je uspořádat pro své sousedy zahradní párty a víc se s nimi poznat. Poznají se i děti, které si mohou spolu hrát a rodiče pak společně udělají víc práce. Společná práce je také mnohem veselejší a příjemnější.
Pořád se to učím. Nepodléhat tomu pocitu, že je to divné a že to přece zvládnu i sama. Přitom vím, že když se síly rozdělí, je nám všem mnohem líp a nemusíme na svých bedrech nést tolik tíhy.
Nezapomínejte na to, že aby bylo vše vyvážené, musíte na oplátku nabídnout a poskytnout protihodnotu. Domluvit se, komunikovat.
Milé ženy, budu moc ráda za vaše nápady a postřehy. Jak rozkládáte své síly, jak si vzájemně pomáháte? Pojďte se podělit o své zkušenosti.