Jak jsem se přestala bát řídit auto

Ještě před pár lety jsem se hrozně bála řídit auto. Dovolím si to spojení „hrozně bála“, protože to byl opravdu hrozný, obrovský strach. Při představě, že sedám za volant, se mě zmocnila panika, bylo mi fyzicky špatně, nebyla jsem schopná rozumně uvažovat a nejradši bych prchala pryč. Netušila jsem, odkud ten strašný strach vyvěral, ale věděla jsem, že to nedokážu ovládnout.

P1010720_

Může se člověk učit řídit, když na to není vnitřně připraven?

Řidičák jsem dělala v 17 letech při střední zemědělské škole, kde jsme ho všichni mohli dělat zadarmo. A když už se za to nemuselo platit, tak přeci bylo jasné, že si ho budu dělat. Kdyby se mě ale někdo zeptal, jestli chci, odpověděla bych, že ne. Podle toho taky autoškola vypadala. Bála jsem se každé jízdy, každou svou chybu jsem špatně nesla a domů jsem se vracela s brekem a psychicky vyčerpaná. Jak jsem udělala zkoušky, to fakt netuším. Nebylo mi ještě 18, takže jsem na řidičák čekala několik měsíců, kdy jsem pochopitelně nejezdila. Potom jsem se několikrát pokoušela jet krátké trasy v okolí domova, ale pak jsem mírně nabourala a bylo sečteno. Strach, který tam v podvědomí stále byl, vylezl ven. Pár pokusů po nabourání mě jen utvrdilo v tom, že tohle nedám.

Mé neřízení mě neomezovalo, ale omezovalo mé okolí

Začala jsem studovat v Praze, kam jsem jezdila vlakem. Doma jsem měla „servis“ od rodičů. Vždycky jsem se nějak dostala tam, kam jsem chtěla. Jako omezení jsem to, že neřídím, necítila. Pak můj muž dostal služební auto a začali jsme z Prahy jezdit domů autem (cca 200 km). On sice respektoval, že se bojím řídít, ale čas od času nenápadně upozorňoval, že by se občas opravdu hodilo, abych řídila. Např. třeba proto, že já obvykle nepiju alkohol, kdežto on by si třeba rád něco dal, apod.

Velká osobní změna a velké přání

V té době, tedy asi 12 let od mých řidičských začátků, jsem se díky různým okolnostem dostala k postupnému řešení svých zdravotních a psychických problémů. Díky mnoha pomocníkům jsem začala chápat, co se se mnou děje a proč. Zvýšilo se mé sebe-vědomí, tedy vědomí toho, co se se mnou děje. Také jsem začala cítit, že můj strach z řízení auta je problém. Moc jsem si přála ho vyřešit. Své přání jsem si často psala (dát přání na papír je důležité, aby se celý vesmír mohl spojit a umožl nám to uskutečnit). Při cestě po Indii jsem jej také na papírku vhodila do posvátného ohně při rituálním obřadu. Stále jsem hledala příčinu, ale na strachu se nic nezměnilo. I když jsem to uvnitř necítila, hlavou jsem se rozhodla, že se pokusím za volant sednout (když ty argumenty jsou tak jasné). Jela jsem „jen“ po vesnici, ale bylo to pro mě nesnesitelné. Strach a panika byly tak velké, že jsem odmítla to znovu zkoušet.

Přijímám zodpovědnost za svůj život

Poté se mi dostala do ruky knížka Zdeňky Jordánové „Já řídím“. Stačilo mi přečíst si z ní prvních pár stránek, protože v nich jsem objevila dvě velká „AHA“. Prvním bylo, že mezi řízením auta a řízením vlastního života je paralela. Bojím-li se řídit auto, bojím se i řídit (mít ve svých rukou) svůj vlastní život. Ano, ve skrytu duše jsem si musela přiznat, že jsem to tak měla od dětství a že to stále mám. Nechávám jiné (rodiče, manžela), aby to podstatné v mém životě řídili a sama se bojím. Druhé „AHA“ přišlo po přečtení věty, nebo chcete-li afirmace: „Přijímám zodpovědnost za svůj žvot.“ Bylo to pro mě tak silné a tak těžké, že jsem knížku dál nečetla. Pracovala jsem s touhle větou a kdykoliv se objevila nějaká pro mě těžká situace, zpytovala jsem sama sebe, jestli právě teď přijímám zodpovědnost za důsledky svých činů (a dělám to tak doteď).

Budeš řídit, až to budeš chtít Ty sama kvůli sobě

Pak nastala v mém životě další významná změna. Porodila jsem dcerku Barborku a na mateřskou jsme se přestěhovali z Prahy zpět do rodného města. A s tím přišla řada dobře míněných rad, které možná budete poznávat. „Bylo by dobré, abys řídila auto, protože s malým dítětem je třeba často jezdit k lékaři (nemocnice je 20 min jízdy), na nákupy, k prarodičům.“ „A co později, až tvoji rodiče budou potřebovat pomoct (bydlí v sousední vesnici), jak to uděláš bez auta?“ Ano, uznávám, že těch dobrých důvodů bylo opravdu hodně, ale ten vnitřní strach tam pořád byl. A já už věděla, že rozumem ho nepřekonám. Když bylo Barborce asi 5 měsíců, sešla jsem se s kamarádkou, která dělala kynezilogické odblokování. Chtěla jsem pořešit svoje časté bolení v krku a také jsem si vypsala několik dalších témat k řešení (mezi něž patřilo i auto). Ona se na ten papír koukla a řekla mi jednu důležitou větu. „Auto budeš řídit, až to budeš chtít sama kvůli sobě, ne proto, že ti ostatní říkají, proč je to důležité nebo praktické.“ A tahle rada mi pomohla znovu si uvědomit, že JÁ jsem ten, kdo řídí svůj život a až já se rozhodnu kvůli sobě, tak to tak bude.

Přání se plní, až nastane ten správný čas

O několik měsíců později jsem se přistihla, že když sedím jako spolujezdec vedle řidiče, vidím sama sebe, jako bych byla za volantem. V tom okamžiku promýšlím dopravní situaci, jak bych se v ní zachovala, co bych dělala. Když jsem si to uvědomila, došlo mi také, že to dělám s úplným klidem, že v tom není žádná panika ani strach. O dalších několik měsíců později jsem se rozhodla, že půjdu znovu do autoškoly. Že si chci zaplatit kondiční jízdy a jezdit s někým, „kdo vedle mě bude mít taky pedály“ :) pro větší pocit bezpečí. A tehdy to bylo mé vlastní rozhodnutí, které jsem tak cítila já sama.

17 let poté, co jsem udělala řidičské zkoušky, jsem opět sedla za volant

První jízdy byly opravdu krušné. Boj se strachem nebyl jednoduchý a vím, že kdybych se rozhodla zkoušet to znovu jen s manželem, určitě bych to zase vzdala. Teprve po asi páté kondiční 1,5 hodinové jízdě jsem přijela domů a říkala jsem si: „Jo, to půjde.“ :)

Nyní je to 2 roky co jezdím, jezdím v klidu, s velkou pokorou a velkou vděčností, že jsem to zvládla. Dlouhé trasy a cesty tam, kde to neznám, mě ještě znervózní, ale vím, že to postupně bude lepší. Cítím sama v sobě sílu a mám pocit, že když jsem překonala tohle, tak už v životě zvládnu cokoliv :)

Co jsem pochopila o strachu

  • Strach nejde zničit, sám od sebe nezmizí.
  • Máme vždy jen 2 možnosti.
    • Buď proti svému strachu vykročíme, a tak jej proměníme v jinou pro nás pozitivní energii.
    • Nebo zůstaneme ve strachu (a můžeme ho třeba i zatlačit do podvědomí) a potom nás energie strachu pohltí, paralyzuje, nebo dokonce zničí. Energie strachu, která v nás zůstává, postupně působí na vše, co děláme. Zastavuje nás, drží v šachu a působí na nás tak, že máme dojem, že je stále větší, až dojde k nějakému kolapsu.
      Nic mezi tím neexistuje.
  • Nejde o to nemít strach, ale uvědomit si, z čeho mám strach. A potom k němu zaujmout postoj, že jej vnímám jako výzvu k překonání sama sebe, k transformaci.
  • Vše má svůj správný čas. Je jen třeba rozlišovat mezi tím, jestli si něco nalhávám a vlastně utíkám, nebo naciťuji, zda už jsem připravena.

Martina Filipová

Miluji tantra jógu, ženské kruhy a příběhy. Jsem průvodkyní žen, naslouchám ze srdce jejich sdílení, inspiruji je k vzájemnému předávání zkušeností a léčení jejich duší. Příběh mojí životní cesty najdete tady.

Komentáře

  • Stáhni si zdarma příběh „Můj tanec Mohendžodáro“

    Intimní zpověď o mé cestě k nalezení sebe sama s pomocí Mohendžodáro. Kéž je ti inspirací na tvé vlastní jedinečné cestě životem.

  • Probuď vnitřní bohyni na FB

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky

  • Podpoř svou ženskou krásu